„Zajímá mě spojení architektury a politiky.“ Co Dominiku Noskovi přinesla Klimatická akademie pořádaná Zuzanou Čaputovou?

V létě jsi společně s dalšími vybranými studenty a studentkami absolvoval Klimatickou akademii v Bratislavě. Viděl jsem fotografii se slovenskou prezidentkou, co všechno bylo součástí?

Zuzana Čaputová se vždy zajímala o ochranu životního prostředí, snaží se proto téma stále připomínat, i když jsou prezidentské pravomoci v této oblasti omezené. Proto se rozhodla každoročně prostřednictvím Klimatické akademie spojit komunitu mladých lidí. Já jsem se zúčastnil druhého ročníku, vybráno bylo 25 slovenských studentů a studentek. Někteří studují doma, byli tam se mnou další studenti a studentky z České republiky, ale i z francouzských, holandských, dánských škol nebo Spojených států amerických. Zastupovali jsme široké spektrum oborů, od lidí věnujících se přímo klimatickým změnám po studující mezinárodních vztahů a politických věd nebo těch, zabývajících se literaturou a technologiemi. I program byl postavený tak, aby pokryl co nejširší oblast složité problematiky.

Jaké aktivity pro Vás byly připravené?

Akademie trvala týden a začínala přijetím u prezidentky, kdy jsme měli poprvé možnost s ní neformálně diskutovat. Program měl různé roviny: Jak správně argumentovat a vyvracet hoaxy jsme řešili se zástupci Slovenské debatní asociace. Novinář z deníku SME Jakub Filo, který se změnám klimatu věnuje, nám přiblížil, jakou úlohu zastávají média v této problematice a proč je v některých slovenských médiích toto téma stále v pozadí. Součástí byla i datová a vědecká faktografie. S Jurajem Zamkovským ze Slovenské inovační a energetické agentury jsme diskutovali na téma de-growth, o tom, že trvalý růst materiální a energetické spotřeby není možný ani dlouhodobě udržitelný. Také představil zajímavá data, že například v nejméně rozvinutých okresech Slovenska, jakým je například Rimavská Sobota, může dosáhnout úspora energie v budovách jejich transformací až 70 %. To ilustruje, jak důležitá bude práce architektů a architektek na obnově a rozvoji malých regionů.   

Co bylo nejzajímavější?

Když vynechám možnost setkat se a mluvit se Zuzanou Čaputovou a urbanistická témata, která se přirozeně pojí s mým studiem, myslím, že nejcennější pro mě byla část založená na tvrdých datech a jejich dopadech. I když nejsem v této oblasti úplně ztracený, doteď jsem neměl možnost se s některými prezentovanými fakty seznámit tak dopodrobna. A také diskuze s mladými lidmi z různých oblastí o tématu, které je pro nás společné, bylo velmi obohacující. 

Proč ses Klimatické akademie účastnil? Nebo lépe: Co jsi řekl Zuzaně Čaputové, když se tě na to první den ptala?

Říkal jsem, že jako student architektury mám pocit, že část veřejnosti vnímá náš obor jako pěkné obrázky, ale za kvalitním vizuálem je třeba hledat odpovědi na další otázky, i vzhledem k tomu, že architektura a tvorba městských prostředí mají dopad na udržitelnost a společnost.

Zuzana Čaputová zavedla Prezidentskou zelenou pečeť, což je ocenění pro obnovy veřejných budov na Slovensku. Sympatické je, že se hodnotí nejen environmentální hledisko, ale i estetika a architektonická kvalita. Kritéria hodnocení byla stanovena ve spolupráci se Slovenskou komorou architektů, Slovenskou radou pro zelené budovy a Institutem cirkulární ekonomiky. 

Prezidentská zelená pečeť nabízí komplexnější pohled, než některé komerční certifikáty?

Certifikáty LEED či Breeam hodnotí jen environmentální parametry a estetická forma nebo dopad na společnost tam nejsou zastoupeny. Zatímco prezidentská kancelář ve své iniciativě klade důraz na estetické kvality, uplatnění umění v budově a pozitivní dopad na komunitu. První zelenou pečeť získala Střední průmyslová škola Emila Belluše v Trenčíně.

Je pro tebe udržitelnost architektury dlouhodobým tématem?

Myslím, že se to vyvinulo postupně i na základě aktivit, kterým jsem se věnoval mimo studium. A tím nemyslím jen environmentální udržitelnost, ale i tu společenskou. Vždycky se snažím hledat něco víc, nacházet architekturu za hranicí půdorysů, řezů a vizualizací. Přemýšlet nad tím, kam až sahá role architekta, kde se překrývá s jinými profesemi ale i to, kam už by zasahovat neměla. Zajímá mě politická rovina architektury, do jaké míry má naše profese politickou, aktivistickou a společenskou úlohu.

To je asi mnohdy poměrně nevděčné. Parkování a využívání prostoru automobily ovlivňuje volby ve většině českých měst. Z patnáctiminutového města se v Británii stalo třaskavé téma. Původní myšlenka, aby bylo co nejvíc služeb dostupných v blízkosti bydliště, vyvolala protesty skupin, které se obávají, že vláda koncept využije k omezení volného pohybu. Mám se tě ptát na nějaké pozitivní příklady?

Představitelé města mohou mít na tvorbu urbanismu mnohem větší vliv než architekti, jednotlivci, kteří prošli odborným studiem a problematice rozumí. Někde se tyto profese propojí, v čele Bratislavy je už druhé volební období architekt a starosta v jedné osobě. Nebydlím tam a pocházím z jiné části Slovenska, ale jako pozorovateli se mi zdá, že zásadní kroky v tvorbě města se tam začaly odehrávat až po jeho příchodu. Ať se jedná o kvalitu revitalizace veřejných prostranství nebo nastavení přísnějších pravidel při povolovacích procesech velkých developerských projektů.

Pojďme se pustit do Nového evropského Bauhausu, jde také propojení politiky a architektury. Ty se účastníš pořádání workshopů po značkou CrAFt.

Projekt CrAFt (Creating Actionable Futures) je jednou z iniciativ Nového evropského Bauhausu. Jeho cílem je propojit municipalitu a tvůrce veřejného prostředí se studujícími z akademické a umělecké sféry. Naším hlavním cílem je organizace workshopů, kterým jsme sami stanovili témata. Akce s ostatními studenty kompletně připravujeme, hledáme a zveme přednášející.

Jeden workshop už proběhl na Manchester School of Art a další chystáme do Amsterdamu. Workshop v Manchesteru byl zaměřený na to, jak by mohlo univerzitní prostředí, které je primárně tvořené mladými lidmi, snížit rozdíl mezi generacemi ve veřejném prostoru. Součástí přípravné skupiny je 8 studentů a studentek z Prahy, Amsterdamu, Boloně a Trondheimu. Jsou mezi námi studenti, kteří se věnují grafickému nebo textilnímu designu, zastoupená je také informatika.

Kdo jsou vaši hosté?

Snažíme se zvát lokální odborníky z různých oblastí. Do Manchesteru jsme připravili přednášky různých stakeholderů – vystoupila Eunice Bélidor – kurátorka, spisovatelka a výzkumnice a věnuje se propojení psaní s rasovými problémy a feminismem. Nebo architekt Dan Dubowitz, který se zaměřuje na kolaborativní urbanismus. Po panelové diskuzi jsme místní studenty vyslali do kampusu, aby se ptali dalších lidí a sbírali odezvu na téma mezigeneračních rozdílů. Na ní jsme pak stavěli možná řešení. Z workshopů připravujeme reporty, které mohou být dále použity, pokud bude chtít někdo náš workshop zopakovat.

Jaký je to pocit, když ses dostal na stranu učitele, tedy někoho, kdo se snaží přimět k aktivitě ostatní a rozhýbat jejich myšlení?

Je to zajímavá pozice, trénuje tě to v připravenosti ale i v improvizaci. Další výzvou je, že spoluorganizuješ něco na místě, kde jsi předtím nikdy nebyl a jsi jen v online komunikaci s lidmi, které jsi osobně nepotkal. Až workshop ukáže, zda bylo vše dobře připravené.

Cílem CrAFtu je, aby si studující mohli vyzkoušet organizování na profesionální úrovni, komunikaci s odborníky z různých odvětví a celkové fungování v evropském projektu. Jako student architektury jsem se s byrokratickými nebo formálními pravidly, kterým podobné projekty podléhají, moc nestřetával, i to pro mě byla nová zkušenost.

Workshop pro Amsterdam bude odlišný?

Tématem je „re-growing the city“ a bude zaměřený na městské zahrady. Spolupracujeme na něm s Gerrit Rietveld Academie, což je umělecká škola v Amsterdamu. Její součástí je takzvaný The Garden Department a ten bude hostem workshopu. Jedná se o skupinu studentů a studentek, kteří v roce 2019 na akademii založili neformální zahradu a snaží se o to, aby se stala součástí výuky školy jako propojení zahrady a uměleckých profesí. Celá akce bude zaměřená víc umělecky, na rozdíl od workshopu v Manchesteru. Budeme připravovat deník pocitů, textů a koláží z konkrétního místa v Amsterdamu, které by vyžadovalo změnu. Otázkou bude, jak prvky z městských zahrad víc implementovat do veřejných prostranství.

I když znám základní cíle Nového Evropského Bauhausu, které bych možná lapidárně shrnul tak, „že věda, umění, architektura a design nám mohou pomoci v mnoha ohledech (k udržitelnosti) “, je pro mě složité se v tomto projektu spuštěném Evropskou komisí zorientovat. Pokud by se studenti také chtěli do některých aktivit zapojit, kde bys doporučoval začít?

Problémem Nového Evropského Bauhausu je možná fakt, že je velmi komplexní. Já bych ho proto chápal jako nálepku, která zastřešuje řadu menších iniciativ, jejichž cílem je politické uchopení problematiky zelené transformace, zhmotnění Zelené dohody do konkrétních projektů a aktivit. Už znovupoužití slova Bauhaus má odkazovat na post-krizovou dobu, ve které původní Bauhaus jako architektonické hnutí vznikl, a ve které se nacházíme i nyní. Ten původní kombinoval kromě jiného architekturu, design a umění. Ten nový – evropský – má za cíl spojení vědy, kultury, umění a politiky.

Myslím, že pro studenty architektury, krajinářské architektury a designu může být určitě zajímavá Cena Nového Evropského Bauhausu. Soutěžit může dokončený projekt, který už má reálný dopad. Ale může jít i o návrh revitalizace určitého území nebo designérský koncept. Vím, že v minulých letech vyhrávali nebo byli mezi finalisty právě projekty ze škol architektury. Výherci získají financování a propojení se zainteresovanými stranami na další rozvoj jejich konceptu.

Samozřejmě je možné se zapojit i do projektu CrAFt, jehož jsem součástí. Každých 6 měsíců přijímá nové studentky a studenty na základě životopisu, motivačního dopisu a předcházejících aktivit.

Představíš mi svou bakalářku? Jsi teď v běžném stádiu, kdy se původní krásný koncept studie hroutí pod realitou stavebních předpisů?

Pracuji na ní v ateliéru Zmek-Krýzl-Novotný, kde jsme se věnovali sídlišti Petřiny. Ateliér nabízí svobodný přístup k tématu, což může být v případě bakalářky náročné.  Musíš si zadaní, místo a typologii najít sám, což ti ale dává velkou svobodu v objevování nových témat a přístupů. Po různých pokusech a omylech jsem se snažil práci založit na něčem teoretickém. Z historických analýz a návštěv archivů jsem zjistil, že pod Petřinami se ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století začaly vytvářet nouzové kolonie pro obyvatele, kteří si nemohli dovolit bydlení v Praze a stěhovali se na její okraj. Většinou to byly načerno postavené dřevěné stavby, ale severní hrana Petřin je tvořena pískovcovým lomem, který vznikl těžbou přibližně v roce 1915, v jehož části začaly vznikat i skalní obydlí. Jeskyně tam dodnes jsou a mohl jsem se do nich i podívat. Moje bakalářka se věnovala problematice sociálního bydlení jako reakci na kontext daného místa. Nové domy kopíruji původní hranu lomu, která zmizela kvůli těžbě pískovce. Bylo zajímavé pozorovat paralely s nedostupností bydlení, která je v Praze aktuální i v dnešní době a jak tehdejší neřešení této problematiky vedlo k tvorbě vyloučených komunit.

Jeden semestr jsi byl v ateliéru Winyho Maase. Vyhovoval ti přístup The Why Factory?

Myslím, že na ateliér jsou na škole dost rozporuplné názory. Část postupu The Why Factory oceňuji, k části věcí jsem byl kritický. Pozitivní zkušeností byla ale celosemestrální práce ve velkém kolektivu na jednom tématu. Schopnost dohodnut se, hledat kompromisy, ale také se odosobnit od individuálního autorství projektu Dobře funguje teoretické založení projektu. Kladl se důraz na to, aby analytické zpracovávání dat bylo součástí práce a hlavně, aby bylo správné. Nešlo jen o studentské domněnky, analýza probíhala podle akademických standardů a závěry, které jsme vyvodili pod dohledem pedagogů, nebyly samovolné a samoúčelné.   

Projekty přitom často vznikají jen na základě pocitu a rychlé skici.

Myslím, že architektura by měla být také emocionální a poetickou záležitostí. Rozsah, jak by návrh měly ovlivňovat emoce, bude ale asi vždycky individuální. Jsou ale situace, kdy je potřebné k pocitům přidat i podložené závěry.

Rozhovor vedl Pavel Fuchs.

Další rozhovory