Po delší době vzpomínky ubývají. Člověk zapomíná. Vybavuje si jen některé úseky ze života, zvuky, vůně nebo pocity. Není toho příliš co si pamatuji, ale děda mi chybí možná i více než dříve. Nemohu vědět jaké by to bylo kdyby
tu byl teď, ale mohu si alespoň připomenout, jaké to bylo dříve.
Houpačka je jednou z mála vzpomínek, kterou na dědu mám a především
je to má nejsilnější vzpomínka. Vyrobil ji pro mě, když jsem se narodila, a od té doby se o ni staral. Po jeho smrti začala houpačka chátrat a vrzat. Až do doby, než jsem vyrostla a na houpačce se přestala houpat úplně.
Později jsme se odstěhovali, a tak už je houpačka pouze vzpomínkou
na krásné dětství a milovaného dědu.
