Skrze louku

Nádech. Výdech. Cítím vůni rozkvetlých lučních květin. Moje oči zaplavuje růžová, všudypřítomný vičenec strhává moji pozornost. Nemůžu se vynadívat. Mám pocit, že jsem součástí toho všeho, ale přitom vidím přírodu ve své nejmilejší neposkvrněné podobě. Z květu na květ přelétávají modří motýli. Jeden barevnější než druhý. Nechávám se unést. Mísí se ve mně pocity pokory a obdivu. Obdivu vůči tomuto kouzelnému místu, vůči vzácnému okamžiku. Vše už jen podtrhuje v pozadí se vykreslující stověžatá Praha. Jsem doma.