Pavilon Štvanice

Letokruh. Stromy. Autorita sama o sobě, kolem které se vše točí, i můj pavilon. A to doslova. Hmota pavilonu, která se skládá jen z kružnic, připomíná právě samotné letokruhy stromu. Zároveň pavilon v krajině svým tvarem nijak nekřičí a pokračuje v plynulé horizontalitě. Na ostrově pavilon navazuje na cesty a je tak jen na kolemjdoucím, kudy se vydá. Cesty se ve dvou místech kříží, zde se zkřížily i moje siločáry, jakožto výsledek vnímání prostoru. Vnímání okolí je totiž schopnost, kterou ne každý umí a divák je v pavilonu vtažen do bezprostřední atmosféry starých, vzrostlých stromů, které nejde nevnímat. Nejen kmen, ale i korunu spolu s okolím ostrova můžou lidé pozorovat. Je jen na lidech, zda budou dostatečně zvědaví a nechají se svést atmosférou přírody.