ZAN Čančík

Akademická kolonie 

Dopřejeme si zdravou míru idealismu a představíme si, že by město Praha poskytlo pozemek, dnes zastavěný úctyhodně dlouhou řadou zchátralých garáží pro projekt výrazně specifického, skromného ale charismatického bydlení pro potřeby pražských vysokých škol.

Na dohled od Dejvického kampusu v inspirativním prostředí v sousedství vilové i drobnější činžovní zástavby z jedné strany a legendární historickou trasou Buštěhradské dráhy, jednou z nejstarších a nejlépe udržovaných zahrádkářských kolonií v Praze a nakonec i vojenských kasáren na straně druhé.

Místo dnes obsazené cca 200 m dlouhou řadou garáží postavených před více než půl stoletím, dnes nezadržitelně chátrajících, dostalo k dispozici 7 akademických vysokoškolských subjektů, aby si postavily bydlení specifického charakteru. Nejde o studentské koleje a už vůbec ne o standardní byty. Jejich obyvatel v nich neprožije podstatnou část svého života, ale pouze relativně krátké inspirativní období spojené s jeho pražským akademickým angažmá. Zajímají nás přiměřeně minimální obytné prostory. Chceme se soustředit na to, co je podstatné, obyvatelé akademické kolonie mohou žít skromně. Jde o rezidence hostujících profesorů, dočasné (startovní) bydlení pro mladé akademiky, či bydlení pro vědecké nebo umělecké stipendisty. Tedy malometrážní bydlení, charismatické a ideálně se specifickým druhem „skromné velkorysosti“ (což není oxymorón). Skladbu obytných jednotek tvoří: 2 x hostující profesor s možností příležitostného krátkodobého ubytování rodiny či jiného svého hosta, 2 x párové bydlení, 4 x singl bydlení. Vzhledem k počtu studentů ateliéru jsme linii rozdělili na 13 dílů. 12 domů spolu sdílí stykovou stěnu a vytváří tak dvojdomy, každý ale architektonicky řešený autonomně. Třináctý dům pro teologickou fakultu má výsostné postavení solitéru v čele klastru. Parcely jsou skutečně malé a lokální regulace povoluje v pravdě minimální odstupové vzdálenosti téměř „japonských“ měřítek. Štíhlost zastavitelného profilu zase vybízí k chytré prostorové hře s jednotlivými obydlími, ta mohou mít vertikální charakter, mohou být do sebe různě zaklesnutá, nebo integrovaná s komunitně pojímanými společenskými prostorami. Uliční parter, který i vzhledem k severní orientaci tak jako tak není pro bydlení vhodný, bude poskytovat servisní a společenské funkce celé akademické kolonii. Každý dům má svého architekta. Výsledná sestava „vzorné akademické kolonky“ bude hustá a pestrá. Neočekává se charakterová jednota. Každá vysoká škola či fakulta má totiž jistě ambici vtisknout svému hostovskému bydlení takový charakter, že na něj residenti budou dlouho šťastně vzpomínat: „Tenkrát v Praze u trati, to byl život...“