Od doby zrušení okresů a preferování krajského uspořádání provází kraje zpochybňování jejich smyslu. Samy kraje se pak chovají spíše nenápadně, snad z obavy, aby takovou debatu nepřiživovaly. Mám za to, že důraz má být a i bude kladen na sílu a iniciativnost obcí. Stát i kraje by měly obcím především poskytovat odborný servis. A obce by měly intenzivně spolupracovat nejen v rámci toho kterého státu, ale také napříč Evropou. Česká republika je specifická velkým počtem samospráv (přes šest tisíc), které doslova zápasí s odborným zázemím. Na druhé straně zemské uspořádání, tak oblíbené historiky, je přece jenom hodně „hrubé“. Jinak je to v sousedním Rakousku, jeho historické země jsou velikostí bližší právě našim krajům. O některých krajích se u nás nepochybuje: jižní Čechy, jižní Morava, Vysočina. Jsou vnímány jako srozumitelné regiony – objevují se tak třeba i v reklamních sloganech, ale se svou identitou si nevědí rady. A to, že při zmíněné reformě došlo k překreslení krajů a vzniku nových, jim samozřejmě nepomohlo. Regionální uvažování je nutné, stejně jako potřebné. Stát je opravdu z pohledu jednotlivce velmi obecná entita, dokáže nás mobilizovat k mávání vlajkou, ale těžko nás přiměje k tvořivému přístupu. Historické země na tom nejsou o mnoho lépe. Obce jsou drobné a roztříštěné a bohužel mají omezené zdroje financí. Pokud se však kraje promění v regiony, tedy pokud se promění vnímání jejich obyvatel a namísto toho, aby brali kraj jako pouhé administrativní vymezení, vypěstují si k němu citovou vazbu, pocit ukotvenosti – být odněkud, pak bude možné nastartovat lokální tvůrčí potenciál. Nejtěžší situace je v oblastech, které ovlivnil nejen poválečný odsun, ale i následné poškození krajiny průmyslem. Těžko hledáte kotvu někde, kde zmizelo 50 metrů hlíny. O to je potřebnější vnímání krajů jako regionů. Bez péče o fyzické prostředí toho však dosáhnout nelze. Kvalitu vody a ovzduší se již podařilo výrazně zlepšit. Co se zatím nepodařilo, je zvýšení kvality lidského životního prostředí, kterému se také říká prostředí vytvořené člověkem, nebo vystavěné prostředí. Přitom právě péče o ně je klíčem ke zmíněnému přerodu krajů na regiony. Považuji za extrémně pozitivní a povzbuzující, že Ústecký kraj zřídil institut krajského architekta a že se tématem začal intenzivně zabývat. Není to téma na jedno volební období, ale to, čeho se dosáhne, bude trvalé. Ondřej Beneš se úlohy péče o lidskou stránku prostředí Ústeckého kraje ujal velmi svědomitě. S výhodou užívá své dosavadní zkušenosti i možnost zapojení studentů Fakulty architektury ČVUT. Co ale přidal navíc a co je u nás bohužel doposud zcela novým přístupem, je vytváření multidisciplinárních týmů a využívání lokální historické odborné znalosti. Umí oslovovat a spojovat. A umí také vizualizovat témata velkých měřítek. Je dobře, že práce agendy krajského architekta v Ústeckém kraji inspirovala další kraje v Česku. Zatím jsou architekti povětšinou neformálními poradci nebo působí v rámci krajských rozvojových agentur. V Královéhradeckém kraji ale již byl krajský architekt také ustaven a vzniká tam krajské Centrum architektury. Téma tradice a regionality tak bude vizualizováno a bude si moci nalézt cestu k srdcím místních. Být odněkud nebude jen místopisný údaj, ale dostane podobnou hloubku a hrdost, jako je tomu jinde v Evropě. z předmluvy publikace od Petra Leška, místopředsedy České komory architektů (kráceno)