Architektura osmdesátých let stála dlouhou dobu mimo zájem odborné i laické veřejnosti. Převládající pohled jí přisoudil hnědou barvu, koženku a šedou záplavu velmi pozdních panelových sídlišť. Druhý, detailnější a méně předpojatý pohled však nabízí více. Aktuální poznatky nám za mlhou normalizační společenské rezignace odhalují pestrou škálu aktivit a postojů; mnohdy nerealizovaných, rutinou stavební praxe zdeformovaných, ale na druhé straně i naplněných, důvtipných a široce rozkročených myšlenek. Poučení a modernistický experiment šedesátých let totiž v našich tvůrcích i v sevřených podmínkách normalizace zanechaly vůli k hledání, kreativní improvizaci a k zarputilému prosazování „ryzí architektury“. Nastupovala nová, ambicióznější generace. A prameny zahraniční inspirace, vnitřní sebereflexe architektury, nosných podnětů a výzev nebo prostoru pro odborné diskuse nevyschly ani přes převládající společenské dusno a bezvětří. Jen se odehrávaly jaksi mimo oficiální politické proklamace a cíle, v sevřenějším, intimnějším prostředí a bez jednotící teoretické linie nebo přísné direktivy.
