Cílem této studie je poskytnout srozumitelný základ pro uchopení venkovského charakteru v procesu navrhování za pomoci dvou nástrojů: vztahu figury a pozadí a míry formální urbánnosti v prostředí. Tyto nástroje je možné uplatnit jak odlehlých venkovských oblastech, tak ve fragmentech bývalých venkovských sídlišť, v současnosti pohlcených extenzivním růstem měst. Metodicky je studie založena na abdukčním přístupu k posuzování těch rysů prostředí, které jsou obvykle architekty považovány za hodnotné, a vlastních terénním průzkumech, přičemž obojí je zasazeno do kontextu současných přístupů k výzkumu venkova. Význam teorie živoucích struktur Christophera Alexandera pro procesy navrhování a plánování ve venkovském kontextu je naznačen ve druhé a třetí kapitole. Tato studie poskytuje teoretický rámec pro úvahy a argumenty projektantů při nakládání s vesnickým veřejným prostorem, který vychází z empirického poznávání středoevropského venkova.