Architektura a typologie: občanské stavby v době rychlých změn

V polovině 20. století se typologie občanských staveb konstituovala jako soubor jasných pravidel, často vycházejících z dlouhodobé inciativy moderních architektů CIAM, zdůrazňujících sociální spravedlnost a nárok všech na zdravé a ergonomicky korektní prostředí. Tyto zásady konstituované během 60. let vytvořily kánon správně stavby. To se v našich ideově strnulých poměrech po roce 1948 proměnilo v tuhou typizaci svázanou s direktivně určovanými typy pro jednotlivé účely s minimální možností úprav. To vše přes výraznou snahu některých specializovaných pracovišť o prohloubení a otevření typizace směrem k typologii. Po roce 1989 došlo k pochopitelné reakci a s typizací se podceňovala úloha Ignorovat. Tomu napomáhal i zjevný posun v chápání a užívání prostorů od 60. let 20. století. Stavby často mění svůj účel, vznikají polyfunkční haly pro sport a masovou kulturu, ale ty se přenášejí zároveň do prostorů nákupních středisek, ale i ad hoc užitých továrních hal či plenéru. Školy, knihovny se otevírají, opouští uzavřené předurčené prostory a stávají se komunitními centry. Obdobně i v administrativě se stupňuje význam společného sdíleného prostoru proti partikulárním uzavřeným prostorům. Tomuto posunu nahrává i koncept Shell&Core, uplatňovaný u administrativy, ale i u nákupních středisek, ale je podnětný i pro koncepci dalších staveb, ať nájemných, nebo i složitých a proměnných jako stavby zdravotnické, zejména nemocnice, ale i školy. Zde již přestává vyhovovat původní typologie, kterou je třeba strukturovat na části tvořící trvalou strukturu, urbánními a environmentálními vazbami, a proměnnou, variabilní a flexibilní náplň, dávající budově smysl v životě. Studentská konference má mapovat proměnnost staveb a případný vznik nových typologický druhů.