Architektura a Typologie: proměna staveb na prahu 21. století

Na přelomu 19. a 20. století se typologie pevně konstituovala jako součást výuky architektury i jako výrazný pomocník praxe. Význam oboru dále rostl s rostoucí komplexitou a specializací staveb ale upevňoval se i vírou v možnosti racionalizace procesu plánování a výstavby vystavěného prostředí. Během poválečného období se ve všeobecném ekonomickém rozmachu v rozvinutých zemích pevně konstituovaly standardní architektonické typologie obytných, občanských ale i průmyslových a zemědělských staveb. Určitá krize oboru nastala v souběhu několika paralelních jevů. Jednak šlo o krizi a vyvanutí étosu moderny a nástup postmoderny projevující se v architektuře výrazněji od 70. let. Současně se vývoj některých typologií začal zrychlovat a specializovat natolik, že původní cyklus: praxe-výzkum-výuka-praxe přestal vyhovovat měnícím se poměrům. Docházelo i k hybridizaci a mísení tradičních typologických forem a původní taxonomická klasifikace se stávala nepřehlednou či neodpovídala reálnému vývoji oboru. Například se smazává rozdíl mezi rodinným a bytovým domem, objevují se nové mezičlánky a hybridní formy. Sportovní a kulturní akce se ve stále větší míře odehrávají ve stejných prostorách, významné dopravní stavby se stávají zároveň obchodními prostory, hotely a kongresová centra navazují na kancelářské prostory, zdravotnická zařízení a lázně zase kombinují sportovní a lázeňské provozy, nakupování se stává zábavou a zábava se stává nakupováním (služeb). Uvedená studentská konference by měla řešit dvě základní témata: vývoj jakých nových typů budov a jejich kombinací lze v současném světě pozorovat a jakými metodami je možné tyto nové formy uchopovat a zkoumat.