Pro dům, který pod jednou střechou nabízí byty, širokou paletu služeb a místa pro sousedské setkávání či spolupráci, se v češtině vžil přívlastek kolektivní. V průběhu 20. století o tomto obytném typu diskutovali nejen architekti, ale také sociologové, byznysmeni či feministky. I přesto, že účastníci debaty vycházeli z různých světonázorových pozic, napětí mezi individualitou a kolektivitou bylo pro všechny klíčovým tématem. Kniha představuje nejdůležitější české příklady kolektivního bydlení, rozebírá,co si jednotliví původci koldomů od tohoto obytného útvaru slibovali, a přibližuje, jaké sociální procesy měly koldomy ovlivnit.
V české architektuře pozorujeme po listopadu 1989 odklon od téměř tradičního myšlení o architektuře a architektonickém návrhu jako o metodě vizualizace sociální utopie. Nicméně přísný charakter české architektury v průběhu 20. století nevylučoval její utopický společenský náboj. Jeden z nejzajímavějších projevů architektury jakožto sociální utopie spatřuje česká umělecká historiografie ve vizi kolektivních domů. Cílem tohoto projektu je detailní průzkum otázky kolektivního bydlení v Československu v období 1900-1989, a to jak v poloze teorie a utopických návrhů, tak v poloze realizovaných staveb. Výzkum má přispět k lepšímu poznání dějin moderní a soudobé české architektury, dějin bydlení 20. století v českých zemích a dějin architektury jakožto nástroje sociální utopie.