Rozhovor se senátorem Josefem Holečkem

Ne vždy si čerstvý i stávající student uvědomuje souvislosti spojené s provozem našeho akademického parlamentu. Vy máte zkušenost s fungováním fakultního senátu, ale i ze senátu univerzitního. Mohl byste čtenářům tato akademická tělesa přiblížit?

Do senátu fakulty se volí pět studentů a deset pedagogů. A tak má celý senát velmi blízko ke konkrétní skutečnosti, která se odehrává v provozu školy. Senátor – pedagog nebo student – tudíž v každém okamžiku ví o čem se i detailně mluví. Témata mají bezprostřední vazbu na realitu, v níž se senátor pohybuje. U velkého senátu, který je složený ze zástupců studentů a pedagogů ze všech osmi fakult univerzity, je situace naprosto jiná. Tam se dělá skutečná politika, opravdu se vyjednává, hodně se řeší peníze, samozřejmě hlavně obecné podmínky pro studentstvo na celouniverzitní úrovni. Atd. Naše fakulta má ve velkém senátu v poslední době docela silný hlas. A to díky například Daně Matějovské, která působí v předsednictvu, a to již druhé období. Mimochodem není pro naši fakultu vždy jednoduché vzdorovat v debatách jiným fakultám. Jsme a budeme jako částečně umělecká škola prostě jiní… A tohle prostředí je nám vzdálené. Ale mluvíme-li o kontextu samotných pravomocí těchto klíčových orgánů univerzity, pak musím podotknout, že malý senát je zrcadlem senátu velkého… Základní funkce jednotky – senátu jakožto samosprávného orgánu – je v organismu školy zásadní. Volí totiž děkana, jak zmíněno. Což říkám proto, že mezi řadou pravomocí senátu uvádí zákon volbu děkana až kdesi na desátém místě. Formálně jej pak jmenuje samozřejmě rektor. Přitom jde o úřad, který po čtyři nebo osm let určuje orientaci a provoz školy. Tohle není úplně běžné třeba v anglosaském světě.

???

Pozice děkana se tam obsazuje většinou nikoli volbou jako u nás. Tamější studentská samospráva má menší pravomoce. Kontinentální Evropa je v tomto velmi specifická. A Česká republika zejména. Je to asi dědictví sametu [sametové revoluce v roce 1989 – pozn. red.], kdy se klíčová role studentstva zkrátka promítla rovnou i do legislativy.

Role senátu v organismu veřejné školy se vzdáleně podobá parlamentu našeho demokratického, právního státu – v systému tzv. dělby moci mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní. Nevytváří sice legislativu, ale volí hlavu školy a schvaluje klíčové dokumenty…

Samotná role studenta v senátu je zakotvena už tradičně snad od Rakousko-Uherska… Panuje tu absolutní důvěra v akademický svět a univerzita se považuje za cosi nedotknutelného. A traduje se například, jak 17. listopadu 1939 vyšel ze dveří Právnické fakulty Bedřich Hrozný a jako rektor Univerzity Karlovy se postavil gestapákům, kteří zasahovali proti jeho studentům. Ven, darebáci, zařval. Toto je akademická půda! Shrnuto, senát představuje formu, která komunikuje směrem ven a směrem dovnitř v rámci fakulty. Dominuje v síti skutečností a vztahů, které se odehrávají na fakultní půdě. A co vyžaduje především, je komplexní uvažování. Nabízí také místo, kam může kdokoli přijít se žádostí o poradu nebo pomoc. Samotný člen senátu jako osoba asi s takovým problémem dělat moc nemůže, ale jde o to, že se námět diskutuje na plénu, které je především otevřené a které je hlavně od toho, aby se tam tyto náměty debatovaly. A aby se postupovalo efektivně a podrobně, pokud prostě přijde nutnost řešit tato témata. Když půjdeme k detailu, z toho také vyplývá, že samotné právo zasedat ve fakultním Akademickém senátu představuje druh odpovědnosti. A řekněme i prestiže. To má člověk na paměti trvale: získal od studentů důvěru – a tedy mandát… Proto já sám vnímám svou povinnost reprezentovat hlasy svých voličů. S tím vším souvisí i jeden specifický fakt, že ve studentském prostředí naší fakulty funguje velmi důležitý prvek, který je výborným mediátorem mezi fakultou, senátem a studenty. A to je Spolek posluchačů architektury. Má značný dosah a také kontakty… Už jenom proto, jak je aktivní na různých sítích. A v tomto smyslu má velký význam spolupráce Spolku a senátu. Roky funguje, že řada senátorů[1]studentů je současně členy Spolku. Tahle spojnice je důležitá, hlavně v okamžiku, kdy se objeví téma, které je potřeba řešit, ať již to byly akreditace, covid, válka na Ukrajině...

Schvalování a vyjadřování se

Mluvíme-li o podobnosti s veřejným prostorem státu, tam i ve veřejné škole hraje výsostnou roli samotná forma děje. Ostatně i v architektuře… Některý dokument, který prochází senátem, vyžaduje, aby byl schválen, k některým se jako senátoři jen vyjadřujete… Mohl byste uvést příklady těchto procesů z posledního volebního období?

Projednávali jsme akreditace jednotlivých oborů. V této souvislosti jsem v roli zástupce senátu navštěvoval různá jednání, kde zasedali také vedoucí ústavů a glosoval se stávající studijní plán. Snažili jsme se redukovat, seškrtat, co se dá. Tedy alespoň já za studenty. Ale tečou peníze a tečou podle objemu výuky, resp. podle počtu hodin, takže se to nedá dělat příliš kategoricky. Vedoucí ústavů se logicky snaží o udržení objemu, nechtějí se hodin vzdát. A to právě kvůli financím.

Zastavme se ještě u schvalování. Vedle volby děkana je asi v hierarchii významu na dalším místě dokument fakultního rozpočtu. Finanční plán nejvyšší důležitosti… Jak byste popsal proces jeho schvalování?

Vedení nám představí ke schválení rozpis. Tedy pokud se tam neobjeví nějaký problém. Samozřejmě že proces schvalování předjedná velice podrobně senátní hospodářská komise. A projednáváme, tedy schvalujeme i jiný doklad: Výroční zprávu o hospodaření. Ta naopak zpětně vyúčtovává předchozí rok. A když už jde řeč o financování provozu naší školy. V současnosti se dotýká tématu hospodaření s energiemi, protože náklady na provoz objektu fakulty jsou velké. I o tom proběhla na posledním senátu poměrně výživná debata. Aby se nesypaly miliony do vzduchu, ale aby ani nebylo nutné školu zavřít. Musíme přitom brát ohled například na provozní normy, které mj. stanoví, že v místnosti pro výuku nesmí klesnout teplota pod, tuším, 18 stupňů, jinak se tam prostě učit nesmí. A ještě jeden aktuální námět: V rámci procesu schvalování jsme se také zabývali funkcí ombudsmana či ombudsmanky. Bylo totiž nutno vytvořit dokument, na jehož základě by se dalo vypsat otevřené výběrové řízení. Prostě jde o nástroj, s jehož pomocí se etabluje tato nová funkce na půdě vysoké školy, jejíž obsazení se vybírá nikoliv na základě standardního výběrového řízení, kdy děkan nominuje výběrovou komisi, a to z odborníků zevnitř, případně i zvenku. Senátní pracovní skupina navrhla, aby to byl v tomto případě právě orgán Akademického senátu, kdo provede výběr. Vykazuje největší mandát širokého pléna akademické obce k rozhodnutí. Jmenován je pak samozřejmě v gesci děkana.

Mimochodem je tato funkce vůbec na fakultě nutná? Co si o tom myslíte jako senátor?

Je pravda, že téma ombudsman školou rezonuje. Možná i jako důsledek společenského diskursu. Nikdo tady neříká, že je nezbytně nutná, ale je pravda, že spousta lidí procházela studiem a řešila spoustu problémů, a řešila je jistě obtížně, protože nevěděli, na koho se obrátit. A nemuselo jít jen o čistě osobní témata, ale i o záležitosti administrativní apod. Ombudsman totiž zastupuje zájmy všech, tedy studentek a studentů, pedagogů, ale i zaměstnanců, kteří nejsou členy akademické obce. Bude obhajovat jejich potřeby v situaci, kdy to potřebují. Někdy se kolegové ptají, jestli tu musí být; já reaguji opačně: proč ne, pro školu to žádná zátěž není. A víme, že prostředí fakulty může působit na různé typy lidí různě: třeba i problematicky, nepřívětivě apod. A ombudsman může toto prostředí měnit k lepšímu, kooperativnějšímu, klidnějšímu. A ti, kteří nemají třeba důvěru v instituci, ji postupně získávají. Na různých školách se dějí opravdu naprosto strašné věci, které se bez této osoby dostávají ven těžko, přes dotazníky a podobně. Ombudsman či ombudsmanka zásadně mohou kauzy akcelerovat a spolumoderovat.

Covid-19

Stala se i pandemie koronaviru předmětem debat v senátu?

Když se epidemie objevila, senát byl v tehdejší sestavě úplně nový. A zasedat jsme museli nikoli fyzicky pospolu, ale náhle on-line. Pokud jde o nasměrování, senát, alespoň jeho studentská část, se snažil v té době iniciovat přece jen aktivnější přístup fakultního vedení. I když je pravda, že málokdo věděl, co dělat. Následně před dvěma lety, tedy v druhém semestru s covidem, jsme už přešli běžně na on-line výuku. A víc tu začal fungovat tlak spíš na výběr správné technologie čili jak realizovat virtuálně výuku systematicky. Vedení už vědělo, jak na to, takže všechno fungovalo relativně lépe a najednou se začal objevovat prostor i třeba pro hodnocení výsledků průběhu výuky.

Kdybychom se pokusili nahlédnout na epidemii z širšího úhlu. Dalo by se zformovat cosi jako poučení?

Pro školu asi to, jak hierarchicky funguje; jak je schopná se hierarchicky ovládat v podobné složité situaci. Nemohu ze své úrovně samozřejmě hodnotit výsledky on-line studia, ale je asi pravda, že generace, která je teď v třeťáku nebo čtvrťáku, nemohla nemít problémy. Vždyť se začali pořádně učit asi až před rokem. Tato skutečnost je frustrující a v lidech nutně zanechává stopy. Ale na druhou stranu je zajímavé, že bez ohledu na celkový dopad, pandemie vždy z lidské paměti nějak vymizí. Jak moc se do nedávna mluvilo o španělské chřipce na konci první světové války? Také trvala tři roky a za sebou nechala hekatomby mrtvých. Válka ano, ale tahle šílená pandemie se historicky moc nereflektuje… A z lidského povědomí se jakoby vytratí. I po covidu po letech asi nikdo ani neštěkne. Už teď jsme na ty dva roky trochu zapomněli, byť důsledky si neseme.

Ve školních kuloárech běží v této souvislosti různé polemiky na téma streamovat nebo nestreamovat přednášky. Čili kontinuum virtuální reality z doby epidemie. Podle většiny kantorů má smysl přenášet přednášky jenom ve zkouškovém období…

Jsem trošku rád, že se mě na to nikdo moc neptá. Že se nemusím vyjadřovat, protože na toto nemám jednoznačný názor. Když budu osobní, přiznám, že raději zůstanu doma u počítače a nepojedu kvůli jedné přednášce přes celou Prahu.

A hodnoty sociální vazby a diskuse mezi kolegy během či po přednášce?

Kéž by to tak fungovalo. Jenže musíte mít hlavně kolem sebe ty kolegy, co mají velký zájem a asi i společnou řeč, zejména u technických předmětů. Tam asi není o čem rozprávět. Ale když jsme u tohoto námětu. Covid ukázal ještě něco. Koncept frontální, klasické přednášky pro dvě stovky studentů je možná na odchodu – tedy ve standardní vysokoškolské výuce. Smysl získává víc a víc specifický, jednorázový, ad hoc přednes na konkrétní téma. Prostě keynote.

Může to být také součástí poučení z pandemie…?

Jistě nás to vede k přemýšlení nikoli snad o obsahu výuky, ale možná víc o její formě. Že by mohla mít její revize odezvu i v samotné metodice. Do budoucna bude škola dozajista víc počítat s určitými cykly a workshopy, spíš tematickými, kde si student důkladněji propojí obsahy výuky, praktické i teoretické, kde se bude intenzivněji soustřeďovat na konkrétní situace, kazuistiky. Děkan si je toho dobře vědom, pomalu se na tom začíná pracovat.

Válka

Asi nikoho v české kotlině nenapadlo, že všichni budeme vbrzku zažívat následky aktuálního válečného krveprolití nedaleko našich hranic. Ruská agrese se ve svém důsledku dotýká i naší univerzity, která stojí solidárně za napadenou Ukrajinou. A škola pomáhá ukrajinským studentům všemi možnými prostředky… Do jaké míry se i Akademický senát podílí na této solidaritě?

Záhy po začátku agrese vydal senát prohlášení. A pak jsme samozřejmě probírali způsoby konkrétní pomoci ukrajinským kolegům. Vydání prohlášení bylo tedy formálním aktem, minimum, co se dalo udělat z pozice senátu. Dodám, že následně se zformovala krátkodobá pracovní skupina pro pomoc Ukrajině, což představovalo konglomerát lidí z vedení univerzity, ze studentů Spolku atd. Vznikly sbírky a byla dražba... To už se ovšem netýká půdy senátu – ale eventuálně jednotlivých členů. Senát jen průběžně sledoval aktivity vedení, které se podle mě s tímto mimořádným problémem popralo důstojně; vždyť v okamžiku vzniku války bylo ve funkci sotva měsíc… Spousta ukrajinských studentů do Česka přišla, často na krátké stáže, a spousta jich sem nastupuje do řádného studia. To se děje na všech školách. Je to základní podmínka projevu solidarity. A jsem velice rád, že se to vedení daří a děkuji mu za to.

Rozhovor vedl Jiří Horský, vyšel v časopise Alfa 3/2022. Celé číslo ke stažení zde.